Porážka turecké armády v Prilepu v roce 1912.

K arménské genocidě by pravděpodobně nedošlo, kdyby se ve stejném období nesetkal politicky, ekonomický a náboženský podtext.

Po prohraných balkánských válkách v letech 1912-1913 Turci zareagovali na ztrátu území na Balkáně iredentismem, tedy snahou získat či ovládnout území obývané Turky, panturkickým eskapismem (expanze na východ) a nenávisti vůči nemuslimským menšinám. Genocida Arménů měla vést k vyčištění Antolie od nemuslimského obyvatelstva a ke vzniku čistě tureckého národního státu.

Špatná ekonomická situace Turků přispěla nemalým podílem ke genocidě Arménů. Arméni, kteří v Osmanské říši ovládali mezinárodní i vnitřní obchod, tvořili v osmanské společnosti střední a vyšší vrstvu. Arméni se tak stali kořistí destabilizované Osmanské říše, které chyběly finance. Genocidou Arménů získali Turci kolem 3,7 miliardu amerických dolarů. V roce 1915 měl 1$ hodnotu dnešních 24$.

Náboženský podtext sehrál v genocidě Arménů důležitou roli:

„Skutečnost, že náboženství sehrálo jistou roli již v první fázi genocidy, dokládají i slova velitele četnictva z Yozgadu Śükrüa, která zachytil ve svých memoárech biskup Grigoris Balakian (četník se knězi otevřeně svěřil, že se podílel na zabití několika desítek tisíc Arménů, protože se domníval, že ani jeden z nich válku nepřežije, a on sám tak nebude za své činy potrestán). Na Balakianovu otázku, zda nelituje alespoň zmasakrování 6 400 nevinných žen a dětí, dotázaný odpověděl:

Vůbec ne. [ . . . ] Naopak, konal jsem svou posvátnou a bohabojnou povinnost před Bohem, mým prorokem a mým chalífou […] byl vyhlášen džihád. […] Šejch ul-islám vydal fatwu na likvidaci Arménů jako vlastizrádců a náš chalífa tuto fatwu podepsal a přikázal její splnění. [… ] jako armádní důstojník jsem plnil příkaz svého vládce. […] Zabíjení lidí během války přece není považováno za zločin, nebo snad ano?“ – S laskavým svolením autorů knihy Katastrofa křesťanů, str. 261.