1878 – Během rusko-turecké války v letech 1877-1878 dosáhly ruské jednotky jak na Balkáně, tak na kavkazském frontu značných úspěchů. Na Balkáně ruské vojsko obsadilo Bulharsko a pokročilo na okraj Konstantinopole, zatímco na kavkazské frontě obsadilo Ardahan, Bayazet, Kars a Erzurum (tedy oblasti západní Arménie). Turci byli nuceni ukončit válečné operace a žádat o mír. Mírová smlouva mezi Ruskem a Osmanskou říší byla podepsána 3. března 1878 v San Stefanu. Ve smlouvě ze San Stefanu byl doplněn zvláštní dodatek 16 o uplatňování reforem v západní Arménii: “Vzhledem k tomu, že stažení ruských vojsk z území Arménie a předání Turkům může vyvolat nové konflikty mezi Ruském a Tureckem, zavazuje se Vysoká porta nastolit v oblasti reformy, které povedou k ochraně  Arménů před Kurdy a Čerkesy.” Smlouva ze San Stefanu byla vítězstvím ruské diplomacie a vážně ohrožovala zájmy západních evropských oponentů. Panovaly obavy, že Turecko bude zcela závislé na Rusku a bude porušena strategická rovnováha ve prospěch Ruska. To bylo v rozporu se zájmy Anglie a Rakouska-Uherska, které se těšily silné podpoře Německa a německého kancléře Bismarka. Těmto státům se podařilo svolat nový kongres a upravit smlouvu ze San Stefana. Kongres se uskutečnil 13. června 1878 v Berlíně. Kongresu se zúčastnila Anglie, Rakousko-Uhersko, Německo, Francie a Itálie. Státy uspěly v tom, že smlouva ze San Stefana byla upravena ve neprospěch Ruska. Naopak západní vliv nad Tureckem značně posílil. Na kongresu se domluvili, že Rusko vrátí Turkům údolí Aleškertu a Bayazetu. Ardahan, Kars a Batumi měly zůstat pod kontrolou Ruska. Berlínská smlouva obsahovala speciální odstavec 61, který se věnuje arménské otázce. Tento odstavec však znevýhodňoval Armény. Smlouva ze San Stefana zaručovala Západo-arménům za přítomnosti ruských vojsk reformy, které by vedly k jejich autonomii. Místo toho, smlouva z Berlína ponechala rozhodování v arménské otázce “krvavému sultánovi”. Sultán měl pouze pravidelně podávat západním mocnostem informace. Jinými slovy podle berlínské smlouvy byly všechny dohody vyšlé ze smlouvy ze San Stefana zničeny a nebyly předloženy jiné. Po Berlínském kongresu se sultán a vládnoucí klika přesvědčila, že nejlepším řešení arménské otázky je naprosté vyhlazení Arménů. Domnívali se, že vyhlazením Arménů z Osmanské říše zabrání západním mocnostem zasahovat do dění v říši.

1878 rusko-turecká  válka (1877-1878). Během této doby dosáhly ruské jednotky na Balkánu i na kavkazském frontu značných úspěchů. Na Balkáně ruské vojsko obsadilo Bulharsko a pokročilo na okraj Konstantinopole, zatímco na kavkazské frontě obsadilo Ardahan, Bayazet, Kars a Erzurum (tedy oblasti západní Arménie). Tento paradox, to jest půspbení Hamidijí se konal s tichým souhlasem západu, resp. západních (demokratických?) mocností které se účastnily Berlínského kongresu

1891 – Paradoxně osmanský sultán svěřil “ochranu arménského obyvatelstva Kurdům a Čerkesům“, zatímco sám podněcoval Kurdy a Čerkesy proti Arménům. Dokonalým příkladem bylo, že hned po berlínském kongresu v roce 1891 byl na příkaz sultána Abdula Hamida II. zřízena kavalérie, která se nazývala “Hamídije” a skládala se pouze z Kurdů. Hamídije nespadala pod kontrolu osmanské armády a hlavní stan se nacházel v arménském městě Erzinkan. Hlavním cílem Hamídijí bylo zorganizování masakrů v osmanské říši, které proběhly v letech 1894-1896.

1894-1896 – Konec 19. století se stal pro Armény vyvrcholením hrůz. První organizované masakry zasáhly oblast Sasun ve vilájetu Bitlis, která byla známá dlouhým a tvrdým protitureckým odporem. V roce 1894 turecká armáda zamířila k Sasunu. I přes dlouhý odpor byl nakonec Sasun zlomen. 40 vesnic bylo srovnáno se zemí a 10.000 osob bylo zabito. V září 1895 proběhly masakry v Trabzonu, Erzince, Maraši, Sebastii, Erzurmu, Diyabekiru, Bajazidu, Charberdu a v dalšéch místech. Sultánské úřady se neúspěšně pokoušely zorganizovat pogrom v Zeytunu, ale místní obyvatelé se postavili tureckým jednotkám a odolali. Masakry pak pokračovaly i v roce 1896 v Konstantinopoli, Urfě, Šapin-Garahisaru, Amasii, Muši, Marzvanu a v dalších regionech. Během masakrů v letech 1894-1896 bylo zabito přibližně 300 000 Arménů. Kolem 100 000 Arménu bylo nuceně islamizováno a stejný počet odešel ze svých domovů.

10. červenec 1908 – V Turecku sílily protisultánské nálady. Postupně sjednocující seskupení nespokojenců se změnilo v mladoturecké hnutí. Mladoturci brzy založili svou vlastní stranu pod názvem Ittihad ve Teraki neboli Strana jednoty a pokroku. Nakonec byl  v roce 1909 sultán Abdul Hamíd II. mladoturky svržen. Mladoturci prosluli podobně jako Francouzi ve francouzské revoluci sloganem “rovnost, svoboda a bratrství”. Všechny národy v říši, muslimové i křesťané, uvítali svržení krvavého sultána. Lidé věřili, že začala pro Osmanskou říši nová pokojná doba. Mysleli si to i Arméni. Brzy se však ukázalo, že mladoturci jsou až příliš nacionalističtí na to, aby nastolili rovnost mezi etniky. Mladoturci pokračovali v politice utlačování a zabíjení. Byli obhájci asimilace všech národů Osmanské říše, zastánci jediného oficiálního jazyka. Masové vraždy měly být prostředkem k dosažení jejich cílů.

Duben 1909 – Pouze rok po mladoturecké revoluci, mladoturečtí představitelé ve městě Adana v Kilikii podnítili dav, aby se vrhl na místní arménské obyvatelstvo. Osmanská armáda zasáhla teprve po několika dnech. Z Adany se pak masakr rozšířil do dalších arménských oblastí – od Marašu po Kesabu. V některých oblastech se Arméni postavili proti vrahům a podařilo se jim přežít. Masakry trvaly měsíc a zahynulo při nich 30.000 Arménů. Po těchto událostech bylo Arménům jasné, jak to vlastně je s protofašistickým režimem mladoturků.

1910 – Na konci 19. století si Osmanská říše prošla výstavbou železnic. Začátkem 20. století se Německo snažilo převzít kontrolu nad Osmanskou říši s cílem udržet pozice Anglie v Indii a Egyptu a zároveň oslabit ruskou přítomnost na Kavkaze. Německo spojilo výstavbu bagdádské železnice se svými ekonomickými a vojenskými zájmy v západní Arménii. Aby Turci zcela ovládli severovýchodní Anatolii, bylo nutné přesunout arménské obyvatelstvo do oblastí, kde se stavěla bagdádská železnice. Německo si od toho slibovalo dva cíle: získat pracovní sílu k výstavbě železnice a omezit vliv Ruska v západní Arménii. Zejména známý německý politolog Paul Raurbach se domníval, že Arméni by měli být přesunutí ze západní Arménie a nahrazeni muslimským obyvatelstvem. Arméni by tak okamžitě ztratili styk s Ruskem. Raurbach navrhl přemístění Arménu do Mezopotámie. Tento německý návrh se stal pro mladotureckou vládu základem pro vyvraždění Arménů.

1911 – Mladoturci se rozhodli k arménské genocidě ještě dlouho před první světovou válkou. V roce 1910 se na tajném zasedání Ústředního výboru jednoty a pokroku dohodli na vyřešení arménské otázky. V roce 1911 se v Tesalonice konala konference, kde padlo rozhodnutí o turkifikaci netureckých obyvatel Osmanské říše. Toto rozhodnutí nejvíce zasáhlo Armény. Jednalo se o oficiální strategii mladoturecké politiky. Toto rozhodnutí stvrdil svým podpisem ministr vnitra Talaat a bylo posláno do všech provincií říše s apelem, aby přijali předběžná opatření k vyhlazení Arménů.

1912-1913 – Balkánská válka vypukla mezi balkánskou aliancí a Osmanskou říši. Konflikt vedl ke zhoršení mezinárodních vztahů na Balkáně a v celé Evropě. Balkánský konflikt také urychlil vypuknutí první světové války. Osmanská porážka během první balkánské války připravila půdu pro přehodnocení arménské otázky a přehodnocení reforem v západní Arménii. Díky ruské vládě a arménským intelektuálům se osud Arménu přesunul na stůl mezinárodní diplomacie.

1914, červenec – V Erzerumu se uskutečnil kongres arménské federace. Ve vzduchu již vyselo nebezpečí války. Federace svolala shromáždění, aby se rozhodla o tom, jaké zaujme stanovisko, pokud by k válce došlo. Turci poslali dva své zástupce – Naži Beye a Šákira Behattina, kteří byli důležitými osobnostmi v mladoturecké straně. Na kongresu Strana jednoty a pokroku žádala po Arménech tyto požadavky: Kongres měl prohlásit, že Arméni v Turecku a Rusku zůstanou v případě vypuknutí války věrni Turecku. Arménské oddíly budou bojovat proti Rusům. Arméni se budou snažit na Kavkaze za liniemi ruské armády vyvolat vzpouru. Současně mladoturci slíbili, že pokud Arméni splní tyto sliby, po válce jim bude uděleno právo založit si svůj vlastní stát na území Turecka a Ruska. Kongres na tuto výzvu zareagoval tak, že v případě vypuknutí války Arméni žijící v Osmanské říši a Arméni v Rusku budou stát na opačných stranách barikád a budou věrni svým vládám. Pokud šlo o vzpouru na Kavkaze, kongres ve svém rozhodnutí zdůraznil, “kongres nemůže mluvit za Armény v Rusku, protože jsou občané jiného státu”. Zároveň kongres výslovně odsouhlasil, že “v případě vypuknutí války, budou Arméni sloužit v turecké armádě”. Právě toto rozhodnutí kongresu vyvolalo vášnivou diskuzi, protože to znamenalo bojovat proti svým arménským bratrům v Rusku, kteří budou bojovat za carské Rusko. Představitelé mladoturecké strany však nebyli spokojeni s rozhodnutím kongresu, protože odmítl vyvolat vzpouru na Kavkaze. Šakir Behattin, později nejaktivnější organizátor a řezník arménské genocidy, na usnesení kongresu zareagoval slovy, že se jedná o zradu.

Srpen – Říjen 1914 – 1. srpna 1914 vypukla první světová válka. Trvala čtyři roky a zapojilo se do ní 33 států. Hlavními soupeři se stali dvě vojensko-politické aliance: Státy Dohody zahrnující Anglii, Francii a Rusko a Centrální mocnosti zahrnující Německo, Rakousko-Uhersko a Itálii s Tureckem. Válka zasáhla jednu a půl miliardu osob, což je téměř 75% světové populace, 74 milionů bylo do války povoláno. Osmanská říše, kterou ovládal mladoturecký triumvirát ministra vnitra Talata Paši, ministra války Envera Paši a ministra námořních sil Džemala, se do války zapojila 29. října 1914. Po měsíci vstupu Turecka do války Enver Paša pro americký tisk uvedl následující rozhovor: “Není pochyb o tom, že svět vnímá Turecko jako státeček bez vlivu a síly. Není to turecká vláda, která vstoupila do války, ale turecký národ. Francouzské, britské a ruské noviny píši, že Turecko vstoupilo do války, aby pomohlo Německu. To je částečně pravda, ale Rakousko-Uhersko a Německo pomáhá i nám. Do války jsme vstoupili, protože existuje reálná hrozba ze strany Ruska, které se chce zmocnit území okolo Černého moře a Kavkazu, zatímco Anglie zahájila vojenské operace v Mezopotámii a jejich lodě operují u Dardanel. Teprve po týdnu jsme vyhlásili válku. V současné době má Turecko dobře připravenou armádu v počtu 2 000 000 vojáků. Etnicky nejsme mrtví, celý národ je ve zbrani.” /Rozhovor vyšel Associated Press, 20. dubna 1915/.

Listopad 1914 – Turecko vstoupilo do války a byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Západo-arméni, stejně jako ostatní národy Osmanské říše, byli povoláni do armády.

1915 – Pod rouškou války byly spáchané první násilné činy na Arménech.

2. ledna – Po stažení ruských vojsk z Urmie, Salmastu a ostatních oblastí tohoto regionu byli všichni arménští uprchlíci z těchto regionů povražděni tureckými a kurdskými oddíly. 12. ledna bylo v obci Avgarik zavražděno 107 Arménů.

Únor – Hladký a nemilosrdný  průběh arménské genocidy závisel na předem dobře připraveném plánu. Ústřední výbor Strany jednoty a pokroku vytvořil v roce 1914 “Výkonný výbor tří” složený z Dr. Nazima, Šakira Behattina a Midhata Šukriho. Mladoturecký triumvirát Tallat, Enver a Džemal řídil genocidu prostřednictvím tohoto výboru, který byl zodpovědný za deportace a masakry všech Arménů v Osmanské říši. Výbor tří, který měl pověření nejvyšší úrovně, vyřešil veškeré technické problémy spojené s deportací a vyhlazením Arménů. Výbor rozdělil deportace na základě data, regionů, tras, míst, koncentračních táborů a jejich zničení. Dr. Nazim, jeden z nejdůležitějších představitelů mladoturků a organizátorů arménské genocidy vystoupil na zasedání strany, kde bylo učiněno konečné rozhodnutí o vyhlazení Arménu, prohlásil: “Arménský národ by měl být zcela vyhlazen, aby nezůstal v naší zemi ani jediný Armén a jejich jméno bylo zcela zapomenuto. Tato válka nám dává skvělou příležitost, která se již nikdy neobjeví. Zásah mocností a hlasité protesty světového tisku zůstanou bez povšimnutí a pokud se o tom dozví, bude to fait accompli a problém zmizí. Naše operace musí směřovat k úplnému zničení Arménů. Je třeba je všechny zlikvidovat do posledního člověka. Jen Turek bude vládnout v této zemi. Ať jdou všechny ne-Turci do pekla bez ohledu na to, jaká je státní příslušnost nebo náboženské vyznání.” Takzvaná “Teškilat Mahsuse” neboli “Speciální organizace” byla založena z rozhodnutí Mladoturků a kontroloval jí Výbor tří. Byla zodpovědná za provedení arménské genocidy. Vedoucím organizace byl Šákir Behattin. Z vězení byli propuštěni ti nejhorší vyvrhelové a vytvořili z nich oddíly çety (loupeživé a vražedné bandy), které se měly dopouštět těch nejhorších zločinů.

12. února – Začátek propouštění arménských úředníků, uvěznění arménských důstojníků osmanské armády a vytvoření pracovních oddílů složených z odzbrojených arménských vojáků.

18. února – Regionální delegáti strany jsou oficiálními dopisy podepsané zástupcem ústředního výboru mladoturků Behattinem Šakirem informováni o rozhodnutí a plánu vyvraždit Armény.

19. února – Komanda vytvořené z vrahů a zločinců propuštěných z věznic na nejvyšší příkaz zabili odzbrojené vojáky pracujících na vojenské linii Karin.

Únor – Mladoturecké vedení strany zahájilo praktickou fázi plánu arménské genocidy tím, že zpočátku odstranilo arménské vojáky. Tímto způsobem se Turci chtěli zbavit bojeschopných Arménů. Výnosem tureckého ministra války Envera v únoru 1915, měli být všichni arménští vojáci odzbrojení, rozdělení po 50 až 100 osobách a následně zabiti. Tak byli Arméni od samého počátku zbaveni jakékoliv vojenské síly schopné bránit své životy, domovy, majetky a vesnice. Zůstaly jen ženy, starci a děti.

8. dubna – První masové deportace a masakry Arménů v Zeitunu.

duben-červen – V Konstantinopoli začíná zatýkání arménských elit – členové tureckého parlamentu, spisovatelé, právníci, učitelé, novináři, lékaři a umělci, celkem 800 osob. Všichni byli zavraždění během deportace. Politici a členové arménských politických stran byli zmasakrováni jako první. Například Nazaret Chauš, představitel Zástinu, Išchán, ve Vanu veřejně známá osobnost, celé arménské vedení Urfy – téměř sto osob. V červnu 1915 bylo na náměstí hlavního města Osmanské říše zastřeleno dvacet členů strany Henčak, spolu s předním představitelem strany Paramazem. Cílem vyvraždění arménských elit bylo zbavit západní Arménii vojenské podpory, politického a intelektuálního vedení, rozvrátit a demoralizovat arménské obyvatelstvo a zabránit případnému odporu. Zabití arménských vojáků a inteligence mělo pro západní Arménii fatální následky – Arméni ztratili schopnost efektivně se bránit. Po úspěšné realizaci první fáze začalo zatýkání, deportace a vraždění Arménů v jejich rodné zemi, západní Arménii, Kilikii a v dalších regionech západní Anatolie. Deportované a zmasakrované Armény šlo vidět v celé Osmanské říši.

15. dubna – 16. května – 15. dubna zavraždili turečtí vojáci přibližně 500 Arménů ve vesnici Akants u jezera Van. Bylo zmasakrováno 80 vesnic v okolí Van, jejichž následkem během tří dnů zemřelo 24.000 Arménů. 20. dubna přišla řada na město Van. Arméni se však začali bránit. Boje trvaly do 16. května 1915.

květen – červen – Hromadné deportace v celé Osmanské říši.

9. května – Deportace v Tokatu.

14. května – Deportace v Baberdu.

14. května 1915 – Sultán schválil zákon o deportacích a jeho realizace svěřil ministru války Enveru Pašovi. Zákon armádě umožňoval vysídlit a poté znovu usídlit obyvatele vesnic a měst, jednotlivě či kolektivně.Jednalo se o legalizaci násilného vystěhování Arménů z jejich rodné země do arabské pouště.

15.května – Arméni byli vyhnáni z karinského údolí a poté 25.000 Arménů bylo zmasakrováno.

19. května – masakr Arménů z města Khnus.

22-25. května – V Istanbulu se setkali členové “Speciální organizace”, kde Talaat představil rozsáhlý projekt metod a postupů deportací Arménů, kontrolu jejich majetků a přesídlení arménských vesnic a rodin.

27. května – Mladoturecká vláda legalizovala nařízení Talaata Paši z 22. května a pověřila ministra války a ministra obrany k jeho realizaci. Stejný den Talaat vydal nařízení o deportacích Arménů.

1. června – 12.000 arménských vojáků, kteří pracovali v pracovních táborech od listopadu 1914 byli povražděni na cestě TigranakertKharberd.

3. června – Deportace Arménů z Hadjin.

6. června – konec července – Deportace a povraždění Arménů z Arabkiru. Deportovaní byli jeden po druhém postříleni u břehů Eufratu. Na konci července nezůstal Arabkiru ani jeden Armén.

7. června – Deportace Arménů v Erzinky a Akny.

10. června – Deportace Arménů z Mardinu a Severaku.

11. června – Deportace Arménů Khotojuru.

11. června – Deportace a vyvraždění 1700 Arménů z Khnus.

14 – 26. července – Deportace Arménů z města Karin, Mardin a Severak.

22. června – 5. července – Deportace ze Sebastie

24. června – Začátek deportací ze Šapiny.

26.-27. června – Začátek deportací v Charberdu, Trabzonu, Marzvanu a Samsonu.

25. června – Masakry v Bagheši. 

květnu 1915 – Spojenecké mocnosti nemohly zůstat lhostejné k tomu, co se děje v Turecku. Poslaly tureckému kabinetu protestní poznámku, která se týkala masakrů Arménů. 13. května 1915 byla v Londýně, Paříži a Petrohradě vydána společná prohlášení Anglie, Francie a Ruska, které obviňovalo Osmanskou říši z masakrů. “Již měsíc jsou Arméni ve své rodné vlasti masakrováni Kurdy a Turky se souhlasem osmanských úřadů a častokrát i s jejich pomocí. V polovině dubna proběhly masakry Arménů v Erzeru, Bitlisu, Muše, Sasunu, Zeitunu a Kilikii. V okolí Vanu bylo zničeno stovek vesnic a poté obsazeno Kurdy. Turecká vláda v Konstantinopoli uvěznila a pronásleduje mírumilovné arménské obyvatelstvo.” Společné prohlášení Anglie, Francie a Ruska se stalo prvním důležitým dokumentem XX. století, který volá k odpovědnosti celou vládu za spáchání zločinů.

1. července – Počátek masakrů Arménů v Trabzonu, Bayazetu a Charbed-Mezire.

2. července – Počátek masakrů v okolí Yozghat.

10. července – Počátek masakrů v Muš. Z 15 000 obyvatel přežilo pouze 500 a z 59 000 obyvatel celého okresu přežilo pouze 9000 obyvatel.

15. července – Guverner Karinu (Erzurum) Tahsi ve svém dopise adresovaném ústřední vládě napsal: “Barbarství v Karinu překročilo všechny meze. Zacházení se ženami je hanebné a nelidské a vše to má na svědomí touha po kořisti. Musí to skončit a zvláště banda zvaná “speciální organizace”. Guvernér Charberdu píše, že všechny silnice jsou poseté mrtvolami dětí a žen a nikdo je nepohřbívá.”

Polovina července – Počátek deportací a masakrů v Tigranakertu.

18. července – Povstání Sasunu, když turecké jednotky napadly obyvatele města. Obyvatelům Sasunu věděli, že pokud se nebudou bránit, jejich životy budou ohrožený. O tři dny později 21. června ustoupili na horu Andok.

24. – 28. července – Počátek deportací v okolí Ankary, Izmitu, Partizaku, Armašu, Kesarsku. Deportace pokračovaly v Kilikii- Antioch, Aintap, Pehesni, Kilis, Ateaman, Garaturan a Kesabu.

30. července – 14. září – Rozkaz k deportacím v oblasti Setio, ale místní obyvatelé povstali k sebeobraně. Hrdinská bitva známá jako 40 dnů Musa Dagh trvala do 14. září. Po 40 dnech boje se 4000 Arménům podařilo prorazit tureckou blokádu a dostat se k pobřeží, kde na ně čekaly anglické a francouzské lodě. O několik dní později dorazili do města Port-Said. O několik let později rakouský spisovatel Franz Werfel zvěčnil tragickou, ale hrdinskou epizodu arménského národa ve svém románu “40 dnů Musa Dagh”.

3. – 11. srpna – Začátek deportací v Afionu, Garahisaru, Kesarii, Sivru, Hisaru, Mersinu, Abadazaru, Maraši.

srpna – září – Začátek deportací Arménů z Ankary, Brusy, Adany a s okolních vesnic. První oficiální svědectví očitých svědků o masovém vyhlazování Arménů.

Srpen – Velvyslanec USA Morgenthau vypráví o setkání a jednání s Talaatem.

12. srpna  – Enver uvedl, že k dnešnímu datu zahynulo 200 000 Arménů.

19. srpna – Lord Bryce uvedl, že v Turecku bylo zavražděno přes 500 000 Arménů.

31. srpna – Talaat sdělil německému velvyslanci princi Ernstovi Hohenlohe-Langenburgovi, že arménské otázka byla vyřešena.

14. září – New York Times zveřejnil zprávu o zavraždění 350 000 Arménů.

15. září – Turecký sultán ratifikoval zákon o opuštěném arménském majetku.

1916 

7. března – Ministr Abdulhat Nuri informoval telegramem ministerstvo vnitra, že 16. března 1916 bylo v Meske zavražděno 35.000 Arménů, Aleppu 10.000, Tipsi, Apuharrar a Hamamu 20.000 a Ras Al Ainu 35.000. Celkem 100.000 osob.

17. března – Začátek deportací více než 50.000 Arménů z Ras Al Ainu. Po deportacích následovaly masakry, které trvaly až do června. Bylo zavražděno v Der Zoru 200.000 Arménů.

22. června – 13. července – Následkem zvěrstvech v různých regionech bylo v pracovních táborech zavražděno 10.000 bývalých arménských vojáků, V Karibu 9000, Zara 1000, v oblasti Tokat 1000 Arménů.

10. srpna – Mladoturci rozpustili Jeruzalémský a Konstantinopolsky patriarchát. Zůstal pouze Kilikijský patriarchát, který převzal pravomoc Konstantinopolského.

vcc

26. listopadu – Na základě londýnské smlouvy, kterou podepsal prezident arménské národní delegace Poghos Nubar Paša společně s Markem Saxem (Anglie) a Georgem Pocitem (Francie), byl vytvořen v rámci francouzských vojsk arménský dobrovolnický oddíl k osvobození arménských území od osmanské nadvlády.

1917 

Leden – Goppert, úředník německého velvyslanectví navštívil Envera, Talaata a Halila a oznámil jim, že nucena islamizace pod záminkou strategické nutnosti nebo bezpečnosti musí být zastavena.

25. října – Bolševici pod Leninovým vedením uskutečnili v Rusku revoluci a převzali kontrolu nad dočasnou vládou. Poté ukončili vojenské operace  a v listopadu se ruská armáda začala stahovat ze západní Arménie. Turecká vláda využila příležitost a obsadila po ruské armádě nejen západní, ale i východní Arménii.

1918 

3. března – Bolševici podepsali s Německem, Tureckem, Rakousko-Uherskem a Bulharskem brestlitevskou smlouvu a ukončili tak válku. Rusové ukončili vojenské operace a stáhlo svá vojska z východní Anatolie, zejména z oblastí Kars, Ardahan a Batum. Brestlitevská smlouva postavila Armény žijící na Kavkaze do mimořádně obtížné situace. Smlouvou bylo zrušeno rozhodnutí z 29. prosince roku 1917 o sebeurčení východních arménských oblastí. Místo toho se měly všechny území vrátit zpět do Turecka.

Květen – Turecké jednotky se pokusily obsadit Sardarapat, který ležel pouze 40 kilometrů od Jerevanu. Pravidelná arménská armáda se pustila do posledního zápasu se životem a smrtí proti turecké přesile. Generál Silikyan odpovídal za obranu Sardarapatu. Po těžkých bojích 27. května se turecké oddíly stáhly do Alexandropoli. Druhý den, 28. května, byla vyhlášena Arménská republika. Nový stát měl existovat pouze dva a půl roku. Poté byla republika obsazena Sověty. Bez této vítězné bitvy by neexistovala Arménie a možná ani Arméni.

červen-září – Turecké jednotky ignorovaly smlouvu z Batumi z 14. června 1918 a 15. srpna zaútočily na Alexandropol. Patnácti hodinový odpor dal příležitost arménským uprchlíkům z Karinu, Karsu, Ardahanu a Ardvinu shromážděných ve městě utéci z města. Turecká armáda zbytek obyvatel pobila a začala útočit i na uprchlíky na cestách. Oddíl Tatarů 15. září z masakroval 30 000 Arménu v Baku.

19. září – V palestinské Araře se střetla turecká armáda s arménskou legií spadající pod francouzskou armádu. Díky arménskému vítězství byla turecká moc v tomto regionu značně oslabená.

30. října – V Mudrosu, Řecku, bylo podepsáno příměří mezi Tureckem a státy Dohody. Turecko uznalo porážku v první světové válce. Tento dokument zaručoval návrat Arménům do svých domovů. Státy Dohody však nevyvinuly dostatečné úsilí k prosazení návratu Arménů. Místo toho, turecká vláda odmítla příměří.

Listopad – prosinec – 28. listopadu východní legie, později přejmenovaná na arménskou legii, vstoupila do přístavu Kilikia a od 17. do 19. prosince se jí podařilo udržet řadu strategických míst.

Listopad – Talaat, Džamal a Enver uprchli z Turecka.

1919

28. února – Po konsolidaci nacionalisticko-kemalistických sil v Turecku byli v Aleppu zmasakrováni Arméni.

23. července – Kyazim Karabekir a plukovník Mustafa Kemal svolali v Karinu turecký nacionalistický kongres, jehož účastníci byli bývalí mladoturci. 7. srpna, po skončení zasedání bylo kongresem přijato usnesení o celistvosti Turecka.

1920 

21. ledna – 12. února – Hrdinská bitva u Maraše proti tureckým nacionalistům trvala do 12. února 1920. 11. února francouzské síly opustily Maraš a arménské obyvatelstvo bylo vydáno na milost a nemilost tureckému vojsku. Arméni nasledovali francouzskou armádu, ale byli znenadání Turky napadeni. Turci zabili jak Armény, tak i Francouze. Zemřelo téměř 5000 Armenů a 1200 Francouzů.

23. března – Gangy Mustafy Kemala pod vedením Chosrova Bekul Sultanova zmasakroval v Suši více než 30.000 Armenů, okradl a zničil ohněm arménské čtvrti města.

23. března – 15. října – Hadčinska bitva proti tureckým nacionalistům a mladoturkům.

1. dubna 1920 – 8. února 1921 – Bitva u Aintapu.

5. července – Soud nad mladoturky. 4 ze 31 zločinců – Talaat, Džamal, Enver a Házím – byli odsouzeni k trestu smrti. Zatímco zbytek byl odsouzen k trestu odnětí svobody. Po první světové válce začal soudní  proces s představiteli mladoturků. Byli obviněni z válečných zločinů. Někteří byli obviněni v nepřítomnosti a jiným se podařilo uprchnout.

4. srpna – 4. srpna 1920 byla vyhlášena Autonomní Kilikijská republika Arménie vedena Mihranem Tamatyanem. Republika však měla pouze symbolický význam. Po rozpadu anglo-francouzských vztahů se Francouzi snažili bránit postavení Turecká, což vedlo k rozpadu nově vzniklé arménské vlády.

10. srpna – V pařížském předměstí Sévres podepsaly vítězné státy světové války smlouvu s Tureckem. V 88 a 89 článku dokumentů uznaly Arménskou republiku za svobodný a nezávislý stát.

14. září – Francouzské úřady v Adaně vydaly rozkaz arménským uprchlíkům v Kilikii, aby odešli do Istanbulu, Ameriky, Marseille, Bejrútu, Dort-Yolu, Iskenderunu a dalších míst. Rozhodnutí se týkalo 14 000 Armenů, kteří byli pod francouzským patronátem, ale poté se rozšířilo na všechny Armény.

23 září – Bez vyhlášení války byla tureckou armádou napadena Arménie a obsadila Alexandropol. Turci v oblasti Alexandropolu a Achalkalaku obsadili 30 obcí. Turecké jednotky se proslavily neobyčejnou krutostí.

Listopad – prosinec – Zatimco americký prezident Wilson Woodrow o ustanovení nových hranic Arménské republiky, sovětské síly opět získaly pod kontrolu celý Kavkaz. Na konci listopadu vstoupila Rudá armáda do Armenie. Vláda Arménské republiky ve snaze vyhnout se krveprolití a bratrské občanské válce se bolševikům vzdala. 2. prosince byla již Arménie sovětská.

1921

15. března – červenec 1922 – Jeden z organizátorů arménské genocidy Talaat Paša byl v Berlíně zastřelen arménským studentem Soghomonem Tehlirianem. Jednalo se o začátek operace Nemesis (pojmenována po bohyni pomsty), která byla schválena na podzim v roce 1919 na 9. zasedání strany ARF (Arménská revoluční federace), jejichž cílem bylo potrestat smrtí představitele mladoturků. “Nemesis” byla důkladně vypracovaná operace arménskými mstiteli usilující o spravedlnost. Byla vytvořena zvláštní komise, která objevila tajné úkryty zločinců žijících v různých koutech světa. V červnu začal soudní proces s Tehlirianem obviněn z Talaatovy vraždy. Ve skutečnosti se stal soudním procesem proti organizátorům genocidy. Vzhledem k tomu, že Evropa uznala Talaatovu odpovědnost za arménskou genocidu, byl Tehlirian osvobozen. 6. prosince byl dalším arménským mstitelem Aršavirem Širakjanem v Římě zastřelen představitel mladoturků Sajid Halima. V Berlíně 7. dubna 1922 byli arménskými mstitely Aršavirem Širakjanem a Aramem Yerkanijanem popraven bývalý guvernér Trabzona Džemal Azmi a zakladatel “Speciální organizace” Behattin Šakir. V Tbilisi 25. června byl zabit mstiteli Stepanem Tsaghikijanem, Artašem Gevorkjanem a Petrosem Ter Poghosjanem jeden z řezníků arménského národa Džemal Paša.

16. března byla v Moskvě podepsána sovětsko-turecká smlouva o bratrství a přátelství. Smlouva byla podepsána v době, kdy sovětské Rusko podpořilo kemalistické Turecko a ignorovalo jeho expanzivní politiku vůči Arménii. Otázky Arménie byly řešeny bez účasti Arménů a historické spravedlnosti.

20. března – Turecko-francouzská smlouva v Londýně.

13. října – V Karsu byla podepsána smlouva mezi Tureckem a nově vzniklou Arménskou sovětskou republikou, Gruzínskou sovětskou republikou a Ázerbájdžánskou sovětskou republikou. Tato dohoda přeformulovala body z dřívější Moskevské dohody týkající se územní záležitosti. Dohoda byla silně anti-arménská.

20. října byla v Ankaře podepsána turecko-francouzská smlouva, která vedla ke stažení francouzských vojsk z Kilikie. Hrozba z dalších masakrů vedla k přesunu 160 000 Arménů do Sýrie, Libanonu a Řecka.

1922

4. srpna během konfliktu mezi sovětskými a protisovětskými silami ve Střední Asii byl zabit arménským vojákem Hakobem Melkumovem ministr války osmanské říše Enver Paša.

9. září – Turecká kemalistická armáda vstoupila do Smyrny a z masakrovala 10 000 Arménů a 100 000 Řeků.

V listopadu se ve Švýcarsku konala mezinárodní konference o otázce Blízkého východu a trvala do 24. července 1923. Konference se účastnila Velká Británie, Francie, Itálie, Řecko, Japonsko, Rumunsko, Jugoslávie, Turecko a USA jako pozorovatelská země. Delegace Arménské republiky se nemohla zúčastnit, protože jako součást Sovětské svazu nemohla reprezentovat samotnou Arménii. Na konferenci v Lausanne se sice o arménské otázce hovořilo, ale turecká delegace vedena Ismetem Pašou a Rizou Nur Beyem nekompromisně odmítla myšlenku založení jakéhokoli státu na území Turecka. Turecko nakonec dokázalo státům Dohody vnutit své požadavky. Smlouva se nakonec nezmínila ani zmínkou o Arménii či Arménech. Na konferenci byla arménská otázka uzavřena a území, která měla Arménům připadnout podle starší dohody ze Sevres pozbyla platnosti díky etnickým čistkám v Turecku.

31. března – Ankara omilostnila všechny “nevinné” Turky, kteří byli odsouzeni vojenskými nebo jinými soudy.

30. listopadu – Deportace Arménu a Řeků z Pontu.

1923

září – Podle nového tureckého zákon byl Arménům jednou provždy zakázán návrat do své původní vlasti ležící v dnešním Turecku.

1939

červen – Proti vůli místních obyvatel a bez ohledu na odpor Sýrie byl celý region Alexandrette připojen k Turecku. Z regionu uprchlo přes 40 000 Arménů a nuceně se usadili v Sýrii a Libanonu.

září – Týden před invazí do Polska a začátkem druhé světové války Adolf Hitler hovořil o rozkazu “zabít bez soucitu a milosrdenství všechny muže, ženy a děti polské rasy či jazyka” a dodal: “Kdo koneckonců mluví o vyhlazování Arménů?”

zdroj: The Armenian Genocide Museum – Institue